STORY na Blog.cz

Miluju nadpřirozeno, miluju hrady a tady je to rovnou v kombinaci....nejkrásnější... !!!!!

Lidiii, já tam chcu býýýt!!!

Život je proměnlivější víc než londýnské počasí… Kde jsem byla eště na začátku tohoto školního roku? Co roku, stačilo by jen měsíce, týdne… a všechno je úplně jinak. Koukám, jak po okně sjíždějí kapky deště a musím se zamyslet… ještě nedávno by mě deštivé počasí deptalo, protože i to málo, co jsem s NÍM mohla být, se nevydařilo tak, jak bychom oba chtěli…někde venku, v lese mezi stromy…třeba…proběhnout se šustivým listím, a v té podzimní hře barev HO obejmout…a nepustit. Krásně pevné objetí…nad to není.
A teď?

Všechno pryč. Zlaté šustivé listí i ON. V podstatě jsem ráda, že prší...aspoň nemůžu na ta místa, kde jsem s NÍM byla jít a vzpomínat. Vzpomínky někdy strašně bolí.
Asi to jinak ani nešlo, ale mě to stejně trápí, věřila jsem tomu, že bychom mohli spolu normálně být… proč mi nerozuměl? Proč byl tak "chladný"? Proč neprojevil ani trochu lásky? Proč se to sakra všechno stalo? A zapomenout nejde a nejde… chce to čas…doufám, že ne moc…jen ne moc, to bych asi nevydržela…

Sem tam ale na nebi zazáří slunce. Krásné, všemocné s otevřenou vlídnou náručí… jen do ní skočit. Třetí hlas mi ale našeptává…"nenech se zmást, nemusí to být tak, jak vypadá…" a já váhám. Bylo by moc pěkný, kdybych se mohla od všeho odpoutat a uvěřit, možná v tu KONEČNĚ opravdovou lásku, jenže… ani slunce nezáří věčně.

Založila jsem novou rubriku..kde budou povídky, které jsem úúplně vymyšlené...a proč to??? Zatím jsem čerpala ze svých bláznivých zážitků.... - to jsou My Story - , ale v poslední době mívám pocit, že bych mohla psaát i o věcech, které se stávájí jiným lidem...problémy, řešení otázek, atd...a tak vznikly - Smyšlené Story - ty divný a většinou negativní nápady, nálady a všechny ty pocity se potřebují taky nějakým způsobem projevit, vyřádit se...takže nechme jim volný průběh.... :o)

Sedím sama v obýváku před krbem. Za oknem blázní úplný sněhový tajfun, každou chvilku uslyším hrozivé zapraskání větví stromů a meluzínu v komíně. Choulím se v křesle a třesu se……ne zimou, ale strachem.

Celý pokoj ozařuje jen oheň z krbu a pár aromatických svíček, co v pokoji máme. Divoké stíny plamenů házejí na stěnu přízračné obrazy, všude voní omamný kouř svící. Eště víc se zahrabu do jemných kožešin v křesle a rukama pevně tisknu hrnek. Dívám se, jak se z něj kouří ve spirálovitých otáčkách…všechno teplo a horkost se potupně vypařuje..vytrácí…"a nejen z hrníčku", pomyslím si… Kvílivý zvuk větru za okny se náhle ozve, jak naříkající hlas nějaké podivné mytické bytosti, která sténá žalem, ale už nemá sílu pokračovat dál. Pozoruji, jak ohnivé jazyky olizují rozžhavená polena, úplně mě to fascinuje. Podivný tanec, kterým se pohybují mi připomíná mámení…svůdné, škádlivé, rozčilující a zároveň tak přitažlivé! Jako by mě jejích záře zhypnotizovala…nemůžu se na ně vynadívat…nasaji vůni jehličí smrkových polen naskládaných podél stěny u krbu a spočinu pohledem na zemi. Před křeslem leží smrková větévka, malá pichlavá, ale přesto krásně voňavá. Zvednu ji a chvíli se s ní mazlím…přejíždím si jí po pažích, po krku, dekoltu, po rtech…zavřu oči a nechám se unášet vzpomínkami.

Protivná meluzína, vítr i zima zmizí…a místo toho je okolí rázem ponořené do jasných paprsků slunce, tepla, zeleně, šumící vody, vzduch je plný zpěvu malých opeřenců a halasu mládeže různého věku. Sedím v trávě a koukám, jak mí přátelé blázní ve vodě. Usměji se…je s nimi sranda. Pustím si do uší nějakou melodickou písničku, lehnu si na záda a oddám se příjemným slunečním paprskům. Zcela si užívám léta, prázdnin a nejkrásnějšího pocitu…když vás někdo miluje. Tehdy jsem si to aspoň myslela… Najednou nad sebou zaregistruju
něčí stín a než stačím otevřít oči, ucítím lehké políbení a svěží vůni svého miláčka. Vrátím mu pusu a změřím
ho pohledem.

"Teda..ta voda z tebe jen lije…budu celá mokrá" na oko zalamentuji a musím se smát. "Vadí ti to moc?" políbí mě znovu, lehne si na deku a přitáhne si mě k sobě. Po celý den jsme společně s naší partou, blbneme společně a já jsem neskutečně šťastná. Mám svého klučinu, kterého bych nevyměnila za nic na světě! A jak den odchází, tak večer pomalu začíná přecházet v noc. U ohně se už zdržuje jen pár posledních nadšenců. Patříme mezi ně i my dva, ale z jiných důvodů… než zbylí kamarádi. Když se z pozemku konečně s poslední flaškou vytancují i poslední dva kovbojové. Jsme konečně sami. Zavřu za nimi a vracím se zpátky…čeká na mě a už z dálky mě sjíždí pohledem.

"Na co se tak díváš?" zeptám se, když k němu dojdu.

"Na ten úžasnej zjev…" odpoví a pozoruje mě, jak si nalívám do sklenice poslední zbytek džusu. Napiju se, laškovně se ke sklenici přisaji rty a pobaveně prohodím.

"Zjev? Tak to dík." neodpustím si, ale to už nestojím se sklenicí v ruce, nýbrž ležím v trávě s mokrým tričkem.

"Tak to se ti opravdu povedlo, v mokrým triku tu přece nemůžu být"

"Tak v tom případě ti ho budu muset sundat"

"Hm…jsi tak sladká,…" zalaškuje, když mi z břícha olízne džus a polibky pokračuje stále výš, přes celý hrudník až k mým rtům…Kdesi cítím jemnou vůni jehličí, celým mým tělem projíždí neskutečně krásný pocit.

"Miluju Tě…" zašeptám svému miláčkovi do ucha. Podívá se mi zpříma do očí.

"Tyhle dvě slova jsem od tebe eště neslyšel"

"Já vím…neříkám je nikdy, dokud si jimi nejsem stoprocentně jistá"

"Teď jsi?"

"Ano…poprvé, co si tím jsem naprosto jistá" opětuji mu svůj pronikavý pohled.

"Taky tě miluju…nechci tě nikdy ztratit lásko…"

Konec léta, venku docela mrazivý večer a kolem řádí hrozný liják…prší neskutečně moc, ale ve srovnání s mými slzami, které mi bolestí stékají po tvářích, je to jen chabá náhražka rozbouřené propasti plné žalu.

"Bude to tak lepší…uvidíš
a
nebreč prosím tě…" slyším jeho vzdálený hlas… snad někde mimo realitu.

"Tohle by mi přece nikdy neudělal…takový on není……"

Vrátím se duchem do současnosti. Jako bych úplně viděla, jak se mi oheň odráží v mých zaslzených očích. Ve chvilce nepozornosti upustím hrnek na zem a ten se roztříští na tisíce malých střípků. Sehnu se z křesla pro smrkovou větvičku, která mi leknutím spadla na zem. Když ji zvedám, nešťastně se mi do něj zachytí "jeho" řetízek. Trhnu větví a odpor povolí. Hodím větévku do ohně a začnu zametat střepy. Teprve když chci největší úlomky mého hrnku vyhodit do krbu, všimnu si, že se mezi poleny něco třpytí…jasně stříbřitým odleskem….

"Sakra, proč se to musí stát zrova mě?!" začínám nadávat a sbírám ze země volně rozházené listy mých nově vytištěných not, které mi vypadly z rukou. Je právě po dešti a já se vracela od kámošky.

"Tak to je super, paráda...." zvednu do tři čtvrtin
mokrou stránku papíru a jen matně rozpoznám název první písně.

Zdrceně si přisednu na zem a už nemám sílu dál z kaluže vybírat to rozmočené nic, co eště před chvilkou byly noty.

"Můžu ti nějak pomoct?" uslyším za sebou. Mírně s sebou trhnu a otočím se. Za mnou stál docela pohlednej kluk, hnědy vlasy spadající mírně do očí a usmíval se. Připadal si asi hrozně neodolatelně...jen co se na něj kouknu pořádně....samý značkový hadříky, nagelovaný vlasy...šampónek jak vymalovanej.

"Ne, poradím si s tím sama, ale dík.." zazní moje odpověď. Klučina zřejmě trochu vyvedený z míry se pokouší situaci zachránit.

"Vypadala jsi, že by se ti něčí pomoc docela hodila, tak jsem si říkal..."

"Tak sis říkal špatně! Nemám zajem..chápeš to nebo to chce eště
písemně?" stroze odpovím a doufám, že mu dojde můj nezájem a opustí svoje stanoviště. Chvilku přešlapuje na místě, ale potom se sehne a začne semnou sbírat ze země moje papíry. Koukám na něj dost nechápavě…chová se takhle normální člověk, kterého zrovna někdo odpálkoval?

"Víš, nechtěl jsem tě nějak urazit nebo něco…" brebentil, "jen jsem si všiml, co se stalo a dobré vychování nedalo jinak, než že musím té krásné holce pomoci"

Nechala jsem na vteřinu sbírání a zadívala se mu do obličeje. Co si o sobě myslí?

"Nerada ti to říkám, ale lichotky mě nijak zvlášt neberou" řeknu nakonec.

"A co tak pozvání na zmrzku třeba?" zkusí eště a podává mi sesbírané noty s pohledem umučeného štěněte. Tak tomu se snad nedá odolat.

"Ale jenom na minutku, Okej?" souhlasím a musím se konečně taky usmát. Proč ne, zmrzka není k zahození nikdy. Obvzlášt straccatella..hmm…nejlepší!

"Jak se vůbec jmenuješ?" začnu se zajímat a všechny noty nějak sakum pikum nastrkám do tašky..co už, i tak jsou pomačkané.

"Martin a ty…?" mrkne na mě a já v té chvíli musím uznat, že je to vlastně hodně pěknej kluk.

"No, můžeš mi pro zatím říkat "ta co jsem ji pomáhal se sbíráním not"..třeba.

"Né, řekni mi to prosím…! Moc bych chtěl vědět, jak se taková květinka jak ty může jmenovat. Hodím po něm pohledem typu "to si děláš srandu". To ho rozesměje.

"Tak jak…?"

Když si doma večer sundám svoje sandále a nohy si hodím přes opěrku křesla, musím uznat, že se ten den vydařil docela dobře. Z jedné zmrzky bylo nakonec sedm a vstihli jsme dokonce i dezert. Poplácám se po břichu.

"No jo, dneska to bylo faine…co…ale zítra už žádné vysedávání někde v cukrárně, na to zapoměň…" Ani nevím esli to říkám sobě... ale jedno je jisté- kdyby mi Martin byl pořád tak nepříjemnej a vtíravej jak zezačátku, tak bych s ním nebyla venku až do večera.

"Tak jen to né…slyšíš?" promlouvám sama k sobě, teď už to vím stoprocentně. "Žádný zamilováváni nebude…ani náhodou….yeah!" Nejradši bych si nafackovala, ale od nápadu ustoupím a jdu si udělat raději kafe.

Tuto povídku jsem psala kdysi dávno, jako slohovku do školy a te´d, když jsem si ji po těch leteh znovu přečetla, tak jsem se znovu přesvědčila o její pravdomluvnosti

Na světě je plno úžasných věcí, které stojí za to, abysme pro ně žili. Nic z toho by jsme ale asi nedělali, kdyby neexistoval někdo další, aspoň jediná blízká osoba, která by všemi dobrodružstvími a nezapomenutelné zážitky ze života procházela s námi.

Já si život bez svych nejbližších - tedy přátel, nedokážu vůbec představit. Kamarád je ten, kdo při Tobě stojí v těch nejtežších chvílích, dobře Ti poradí, když potřebuješ pomoct, nikdy na Tebe nezanevře, když si u něj chceš vylít srdce...

A takhle bych mohla pokračovat do nekonečna a pořád bych nacházela další vlastnosti, které by měl každý správný kamarád do nepohody měl mít.

Nejvíce bych si asi cenila vlastnosti dodržení slibu a dochvilnosti. Dovolte, abych vám to vysvětlila na jednoduchém příkladu: S několika málo přáteli se domluvíme, dejme tomu do kina... Ze začátku může jet všech devět lidí. Paráda říkám si. Pak náhle ale Kuba onemocní, Ondra jede za bábí, Katka musí pomáhat doma mamince a kolotoč výmluv, proč do kina nemohou jet se rozjede největší rychlostí. Nejkrásnější potom je, když vidíte nemocné kamarády, jak si to šlapou večer pěkně do hospody.

Opravdový kamarád je rád, když vám může být na blízku a těší se z každé příložitosti, kdy můžete být spolu a proberete společně celý den, který jste trávili každý zvlášť. V tomto směru je velmi důležitá i upřímnost. Vždyť kdo by si přál, aby mu ten druhý neříkal pravdu a bez vyčítek svědomí mu lhal do očí? Asi nikdo...

Protože jsem docela aktivní člověk, který nemá rád nudu, vždy se snažím vymyslet nějakou akcičku nebo cokoli jiného zábavného. Proto si svého pravého kamaráda představuji jako hyperaktivního jedince, který nejenže vymyslí nějakou prima akci, ale dokonce do ní semnou půjde a parádně si ji užijeme.

Moc ráda bych někdy vyzkoušela skok padákem, je tu ještě nějaký odvážlivec toužící po adrenalinu?

Takže když to všechno v rychlosti shrnu - buďme k sobě upřímní, kamarády nebo aspoň toho jednoho potřebujeme všichni, tak si vztahy nekazme zbytečnými hádkami a místo toho raději vyražme se všemi známými do toho úžasného světa plných dobrodružství a užívejme si jich společně!